Lidová slovesnost

Lidé z Podorlicka věřili a dodnes věří různým příslovím, úslovím, pranostikám a pověrám. Asi proto, že "zvyk jest mu opravdu druhou přirozeností. Nerad se ho vzdává a nevyzkoušeným novotám nedůvěřuje. Rád dělá to, co viděl otce a děda dělati a co sám dělal od malička." (Svoboda A.: Kostelecko a Rychnovsko, vlastivědný sborník, 1923).

Lidé často odůvodňují své nebo cizí jednání nějakým pořekadlem nebo úslovím. "Odříkaného chleba největší krajíc, jak říkával můj táta…" A pranostiky o počasí, úrodě nebo ročním období jsou běžnou součástí společenské konverzace. Úsloví a pranostiky nejsou tytéž; mění se léty, od vesnice k vesnici, vznikají nová.

Přísloví:
• Věru je věc těžká rozšlápnout bosou nohou ježka.
• Nebudeme déle než do smrti.
• Jedna chyba sto jiných za sebou táhne.

Úsloví a pořekadla:
• Šklebí se jako pes na horké kroupy.
• Snědl masa za koňský nehet.
• Je hloupý jak solnické boty.

Velké oblibě se těšily a těší báje, báchorky, pověsti a pohádky. V Podorlicku byla lidová poezie odedávna sbírána a zaznamenávána. Dříve si lidé spoustu jevů nedokázali vysvětlit a tak si vymysleli různé bytosti, o nichž věřili, že je způsobují. Světýlka v lese jsou ohniví muži. Ti se prý za podzimních večerů a brzy ráno zjevují i na loukách u Borovnice.

A u Horákova buku ve Lhotách u Potštejna musí každou noc tančit tři zakleté dcery z hradu Valečova a když někdo do těch končin zabloudí, špatně se mu vede. A kdo někoho zabil, stal se po smrti upírem.